Bratři a sestry,

dalo by se říci, že dnešní Boží slovo by jednoznačně ukazovalo na peněžitou almužnu, kterou věnujeme do sbírky v kostele, anebo kterou zafinancujeme opravená barevná okna, či darujeme květiny do kostela. Ne že by to bylo málo, ale Písmo svaté nás chce vychovat k něčemu daleko cennějšímu, než hmotným věcem, které darujeme Církvi.

Prvně se učíme při čtení Písma svatého hledat souvislosti teologické a nikoliv přízemní. Neopakujeme pouze kázaní o vdovině groši, ale učíme se i dál vnímat hlouběji další myšlenky a souvislosti. Slyšíme dnes o dvou vdovách, začněme tedy tou ze starozákonní knihy Královské.

První vdova ukazuje na omezené možnosti kuchařky, která navíc, jak jsme slyšeli vaří a peče, aby nakonec umřela. Je to úděl její i jejího syna, pokud by se nespojila s Božím prorokem. To je obraz našeho lidského života. Všechno co děláme bez Hospodina nakonec spěje k našemu konci v tomto světě. Tolik dobrých jídel jsme dokázali uvařit i zkonzumovat, kolik zážitků z domova a rodiny jsme dovedli prožít s nejbližšími. Písmo svaté nás ale chce naučit, že to všechno jednou skončí a pokud nějaký život bude, bude jen v Bohu Ježíši Kristu. Jen jeho placka, jen jeho oplatka života je pokrmem, který život opravdu zachová.

Do toho zaznívá také píseň žalmu 146., která doplňuje čtení a příběhy našich dvou dnešních vdov jasnou evangelní zvěstí: Pokrm živého Boha se snoubí s Božím zákonem. Není života v Bohu bez zachovávání Božího zákona. Nelze totiž žít dobrý život bez Hospodina. Kdo odmítá Boží přikázání, ten si do budoucna peče placku, po které prohraje nejen zbytek pozemského života, ale bez lítosti a pravého pokání i celou věčnost.

Druhá vdova je nám představena v evangeliu. Ona přišla poukázat na odsouzení učitelů zákona a farizeů, kteří mají rádi čestná místa a pozemské pocty. Málo koho by asi napadlo, že se odsouzení Páně dotýká současných ateistů. Existuje pak jeden nebezpečný postoj pro duši člověka, kterým si můžeme zkazit život. Církevní otcové prvních křesťanských staletí poukazují na postoj pýchy života, která nejen že si chce vystačit v životě bez Boha, ale hlavně velmi ráda poukazuje na své úspěchy jako na lovecké trofeje, které považuje pouze za své vlastní. Někdy se to doopravdy přihodí, že na návštěvě u někoho neslyšíme nic jiného, než výčet vlastních úspěchů.

Vdova evangelia poukazuje naproti tomu na situaci člověka, který po pádu do hříchu zůstává na Bohu nejen jednoznačně závislý, ale rovněž potřebuje záchranu od své hříšnosti a zloby. Žijeme v době, kdy i v Církvi se popírá rozdíl hříchem a ctností, protože se chybně poukazuje na Boží milosrdenství bez lidské snahy. Je to rovněž projev sekularizovaného a ateizovaného světa.

Vdovin nedostatek totiž odhaluje jakýkoliv lidský nedostatek, se kterým ona přichází do chrámu, a my jsme vyzýváni, abychom se se svými nedostatky také opřeli vírou o svého Boha. Vdovina pokora je představena jako podstatný rozměr náboženské víry. My hříšníci nepřestaneme být závislí na Božím odpuštění, ale farizejským postojem je i v naší době tvrdošíjné odmítání víry v Boha a spoléhání pouze na své prostředky, kterým jsme v dnešním moderním světě doslova obklopeni.

Liturgie nás připravuje koncem církevního roku také na konec světa a našeho života a to je hluboký rys naší víry. Pokorné vědomí vlastního ohraničení možností a závislosti sebe sama na Boží pomoci nakonec posouvá člověka kupředu. Prohlášení ženy z prvního čtení dnes znamenalo záchranu situace, protože každý kdo svůj nedostatek uzná hned a v tomto životě, dochází ospravedlnění a Boží blízkosti. Hříšný člověk potřebuje vždy svého Boha, i kvůli odpuštění. Postoj víry je zde dnes vyzdvihnut jako postoj někoho, kdo si zcela uvědomuje, že je na svého Boha naprosto odkázán.

Amen.

P. Miloslav Paclík