Bratři a sestry,

slova Mojžíšova z dnešního prvního čtení ze starozákonní knihy Deuteronomium, tedy Páté knihy Mojžíšovy, se postupně na Boží příkaz formulovala jako modlitba Šema Israel, kterou jsme dnes slyšeli, ale staří Izraelité a Židé si ji opakují a znají jako naprostý základ svého vztahu a postoje víry v Boha. Stala se každodenní připomínkou Božího otcovství a Jeho jedinosti, asi tak jako pro nás křesťany modlitba Otče náš.

To všechno označuje v kontextu dvou dalších čtení dnešní liturgie, hlavní téma dnešní neděle, a tím je tradice předávání víry. Téma tradice není okrajové v životě křesťana, ani Izraelity, ale naopak zásadní a podstatné. Proto se ho učíme, proto na něj upínáme svoji pozornost. Náboženská tradice pak nezahrnuje pouze obsah víry a nástroj jejího předávání, ale také způsob myšlení a smýšlení, a v neposlední řadě obyčeje, náboženské zvyklosti a návyky.

Katolická teologie poukazuje na odvěký Boží plán, který připravuje člověka na genezi víry. To, co přikazuje Izraelitům má všechny připravit na dar vtělení Božího Syna od Nebeského Otce, a na tajemství toho, že Bůh Otec předal svému Synu nejen dílo záchrany člověka, ale i soud nad živými i mrtvými. On jim může být, protože je jako Bůh nejen jediným Bohem, ale i jediným veleknězem Nové a věčné smlouvy. Kdo se chce označovat za věřícího v Krista, musí se s Bohem spojovat nadále již jen skrze Ježíšovu oběť na kříži, kterou nám připravila láska Ježíšova Nejsvětějšího srdce.

Ježíš však je knězem navěky, protože jednou provždy sám sebe přinesl v oběť. Pro víru v Boha proto má předpoklad ten, kdo chce chápat to, že víra v Boha se otevírá láskou Jeho probodeného milujícího srdce. Ateista pak bude někdo, kdo je přesvědčen, že on sám je dárcem a mírou lásky, že jen jeho svrchovanost všechny obdarovává, což je pochopitelně lživé. Lidé dnešní moderní doby nerozumí lásce Božského srdce Páně, protože se nevyznají ani ve svých pokusech nedokonalé a často sobecké lásky, často končící lidskými krachy. Věřím a miluji nikoli proto, že já milovat začínám, ale proto že je tu jediný Bůh, který mne miloval daleko dříve, než jsem mu já svým vztahem víry odpověděl.

Projevem té lásky je pak umění předávání oné velké víry novým generacím, protože obdarování od Boha je určeno všem národům. Tradice je tedy definována jako pevně stanovený způsob přijímání a předávání důležitých hodnot z pokolení na pokolení. Přesně v duchu 1 Kor 15, vyučil jsem vás v tom, co jsem sám přijal. Abych mohl někoho vyučit víře, musím sám beze zbytku Tradici víry přjmout.

Její závazek v sobě zahrnuje totiž pevně stanovený obsah hodnot, a také způsob předávání hodnot víry. Oba dva momenty jsou spolu svázané, a stanoví předávání víry jako součást a povinnost těch, které si Pán vírou volí a posílá hlásat. Není to o tom, že tatínek pohladí synka po hlavince, aby mu udělil moudré rady do života, ale o tom, že syn vidí životní styl svého otce a rychle se od něho učí.

Dnes nám Písmo svaté tedy hlásá Tradici lásky Boha, který očekává lásku člověka. Protože je Tradice podstatným rysem předávání živé víry z generace na generaci, pokud se tradice víry přeruší, víra se nepředá. V generaci lidí pak vzniká první řada ateistů, kteří nepoznali Boží lásku, protože jim ji nikdo nepředal. Pokud by se otcové nezhostili své povinnosti předat víru synům, budou za své selhání zodpovědni Bohu svých otců. Pokud by neodpověděl někdo na lásku Ježíšova srdce svou vírou a nechal ji bez povšimnutí, hazarduje a riskuje, že mu ochladne a ztvrdne srdce.

Farizeové a učitelé zákona se k Božímu Synu Ježíši z Nazareta chovali jako ateisté a dnešní modernisté, proto často sobecky. Ten, který rabího Ježíše oslovil dnes, myslil své dotazy upřímně. Je nám příkladem a nápovědou, že cvičením se a opakováním záslužných skutků nadpřirozené lásky a vyznáním zjevené víry, jsme blízko Božímu Synu i Jeho království.

Amen.

P. Miloslav Paclík