Bratři a sestry,

dnes nám Písmo Svaté ukazuje originál a prototyp způsobu, kterým vzniká víra. Víra jako zvláštní typ poznání, je mimo jiné vztahem, který člověku pomáhá v životě, je mu světlem a vrací mu radost, pokud ji ztratí. Proto víra v Boha Ježíše vzniká přesně takovým setkáním, jako dnes v evangeliu. Situace člověka je ale daleko vážnější, než si můžeme myslet.

Kdyby neprohlédl, nezačal by vidět, a nevěděl by kudy má jít za svým uzdravením a záchranou. A zásadní problém lidí naší doby spočívá v tom, že svou bezvýchodnou duchovní situaci vůbec nevidí, proto ani necítí nutkání zvednout se a jít něco na svém životě měnit. Mnozí z nás také trpíme ochrnutím, či slepotou toho typu, že ještě existuje naše okolí, ba dokonce nejbližší lidé, kteří nás okřikují, a častokrát je to proto, abychom prostě nevybočovali ze zvyklostí, anebo proto, že ti, kteří nás okřikují nesnáší církev a náboženství.

Bartimaiův příběh je proto tak dojemný, protože může být příběhem třeba vašeho syna nebo dcery, a dokonce nás samých. Temnota slepoty nás všech může být podobná temnotě Izraelských velmožů, které prorok Jeremiáš těší v okupaci a vyhnanství tím, že na základě Hospodinovy smlouvy se do své vlasti vrátí. Netuší, že víra v Ježíše Nazaretského je jednou vrátí do vlasti nebeské, odkud již nikdo nikoho nevyžene, a kam přijdou všichni. Slepí i kulhaví, ale i ti, kteří zrovna nikdy moc mezi elitu nepatřili.

To se stává pomocí důstojnosti Ježíše kněze, který právě svou důstojnost obdržel od svého Nebeského Otce. On může opravdu změnit náš osud, jako se mění údolí na jihu země, a udělal to pravým a autentickým kněžstvím svého Syna, Ježíše Krista. On za nás podal oběť za naše hříchy, a podle Jeho vůle to dělá každý kněz, kterého si Ježíš povolal a který Kristu patří a má patřit. To je totiž pravé místo každého Kristova kněze. Zastupuje Boha, jenž miluje člověka.

Nyní již nezbývá, než se vrátit k Bartimáiovi. Boží Slovo nás totiž volá, abychom tak jako on viděli situaci své vlastní slepoty a beznadějného ochrnutí pravdivě. K tomu ovšem potřebujeme náboženskou výchovu svých rodičů a příklad svého kněze. Nikdo je v procesu víry nenahradí.

Víra může začít i tam, kde uprostřed svých oblíbených prací necítíme útěchu a něco nám chybí. V té chvíli je třeba vytrvalého volání na procházejícího Ježíše, ale s nejvyšší urgencí, protože by mohl projít bez našeho povšimnutí a nikdo by nás mimo něj už neuzdravil. Otázka našeho přání a prosby ve skutečnosti nezní: Pane ať vidím, ale spíš Pane ať věřím. Ať ve víře v Tebe vidím její hluboký smysl.

Předposledním úkolem uzdravených je se zvednout k samostatnosti i v duchovním životě, protože věřit nikdo nemůže za někoho jiného a i víra v Boha má být zralá. Ale ani my nemůžeme učinit rozhodnutí víry za ty, kteří nám byli svěřeni. Znamená to, vést je k samostatnosti úsudku a rozhodnutí víry.

Nakonec uzdravený všeho nechal a šel za ním. Co udělá mladý člověk z našeho okolí? Co po svém uzdravení uděláme my?

Amen. P. Miloslav Paclík