Bratři a sestry,

téma dnešního Božího slova, o kterém chceme rozjímat není pouze a jen naše. To platilo nejen o Mojžíšovi, a těch, kteří také prorokovali, ale i o Ježíšových učednících, tedy i o nás. Všechna tři čtení totiž hovoří o důležitém zvěstování víry, ovšem obsah té zvěsti je Božím darem, který se musí při hlásání evangelia ctít.

Prorokování pak není záležitostí pouhých slov, ale celé hloubky nového životního stylu a praktického života. Nad tím není pánem ani Mojžíš, ale ani pozemský čas, který učedníci tráví před smrtí se svým Mistrem, aby se od něho co nejvíce naučili, zejména o novém způsobu života, který přivádí do království Ježíše Krista ty, kteří v Něho uvěřili.

Samotný Pán je majitelem vinice a žní, a pouze On má právo určovat, co se prorokuje, a kdo má jakou úlohu při hlásání Jeho Království.

Klíčem k velmi těžce pochopitelnému a abstraktnímu čtení je zpívaný žalm č. 19. Zpívá totiž o obsahu Božího zákona, který obnovuje všechno, co bylo poškozeno. Nabízí se otázka, proč hovořit o poškození, když se o žádném Písmo svaté nezmiňuje. Ono se ale jedná o hlásání evangelia člověku, zasaženému hříchem. Takový člověk do svého života Boha nechce, a tím si způsobuje největší životní zranění a škodu.

Bez vztahu k Bohu nebude člověk, Boží obraz usměrňován, a chaos, kterého se dopouštějí lidé, kteří nevěří, působí na lidi velikou silou. Jde zde o to, že nastolení Božího zákona, promulgovaného v žalmu, proroctví i evangelní radostné zvěsti, navrací to nejdůležitější, co člověk ztratil. Jde to až do takových důsledků, že bolesti v životě konkrétních lidí se léčí pokorou a přijetím Božích slov. Poslušnost vůči Božímu Slovu totiž usmiřuje hříchy, a hojí a obvazuje dosud nezhojitelné rány. To je důvod, proč ke třeba hlásat pokání a obrácení, které ovšem přesahuje občanský a společensky pozemský způsob chápání.

Opěvovaný Boží Zákon pak opětovně navrací ztracený vztah člověka a Boha, a tím se všechna tři čtení dnešní neděle dostávají do souvislostí. Kdo se ho pak snaží zachovávat, dostává darem to, co biblický výraz označuje jako čisté srdce.

Tedy dnes tolik opěvovaná a chybějící morálka je především odpovědí nás lidí na Boží zákon, tedy na Hospodinovo Slovo. K tomu, aby byla ve společnosti lidí přítomna morálka, je zapotřebí víry v Boha.

Apoštol Jakub se v dopise druhého čtení pouští do těch boháčů, kteří nevidí Boha, nechtějí se zabývat povinností odpovědět vírou na Boží zákon. Víra není totiž pouze teorie, ale životní styl a způsob života, ze kterého má být patrno, že Bohu patříme, a o to vlastně jde na prvním místě. Samo vlastnictví jmění na světě není ještě zlé, ale člověk pro svou zranitelnost často zapomíná na účel a konečný cíl, ke kterému má majetek užít, totiž, aby s ním mohl, jeho prostřednictvím konat dobro, ukazující na Krista. Předmětem posledního soudu nad námi pak nemusí být inventární výčet majetku, ale průkaznost našich myšlenek a úmyslů, které jsme měli, když jsme majetek užívali.

První čtení a evangelium dnešní neděle mají společné ještě něco. Obě dvě se týkají důležitých událostí a mezníků, které hlavní protagonisté prožívají.

Mojžíš v prvním čtení právě přichází z hory, na které se setkal s Hospodinem. Mezitím jiní, kteří ho neznají, stejně jako on prorokují. Mojžíše to ale nechává klidným.

Ježíš v dnešním Markově evangeliu uzavírá před svou smrtí výuku apoštolů a udílí jim poslední rady o vyhánění zlých duchů a o pokušení.

To poslední je závěrečným tématem dnešní neděle. Pokušení, tedy myšlenka ještě není hříchem. Z pokušení není ještě třeba se zpovídat. Abychom v něm ale obstáli a překonali svou slabost, je nutné naučit se některými věci se vůbec nezabývat. Jsou to věci pro nás nebezpečné, které nás svádí ke hříchu. Jinými slovy, naší povinností je některé věci nemít, některé informace nechtít vědět, a některá slova vůbec nevypustit ze svých úst. Naučme se nechtít za každou cenu mít za vším poslední slovo, aby nás do pekla nepřivedly výroky a gesta, která už nebudeme mít možnost vzít zpátky tehdy, až s nimi ublížíme svému vztahu k Bohu a bližním.

Amen.