Bratři a sestry,

požadavek lásky k nepřátelům je jedním z nejznámějších rysů křesťanského náboženství a spolu s blahoslavenstvími Horského kázání, o kterých jsme četli minulou neděli, tvoří jednu z nejznámějších statí Nového zákona Písma svatého vůbec.

Dnes nám jej předkládá jako nauku redakce evangelisty svatého Lukáše, a jeho základní a ústřední myšlenku dobře známe. Zaměřit se chci na aspekt katolické víry, který je neměnný, právě proto, aby mohlo být zachováno milosrdenství vůči těm, kteří se v našem životě mění a přicházejí z různých stran.

Jako u každého náboženství, tak i u křesťanství, můžeme totiž sledovat jakousi složku horizontální, tedy společenskou, a vertikální, tedy nadpřirozenou. My, katoličtí křesťané víme, že ta nadpřirozená složka, tedy Zjevená Pravda, jak se jí správně říká, je a musí být neměnná, a Bůh nám ji dal pro všechny časy, právě proto, aby vztah víry k němu byl užitečný každému, kdo ke Kristu přichází, bez rozdílu.

Charakteristickým rysem správné katolické teologie je pak tzv. filosofia perennis, a teologia perennis, přičemž latinské slovo perennis znamená neměnný, a označuje přesně tu část katolického učení, na kterou není dovoleno člověku sáhnout ve smyslu trvalých změn, pokud chce zůstat katolickým křesťanem. Mezi takové pravdy patří zejména ty články víry, kterým říkáme dogmata, a vztahují se k tomu, co o sobě v Písmu říká sám Bůh, a také k tomu, v co má katolický křesťan závazně věřit k užitku svého spasení. Mezi taková dogmata patří i to o Boží spravedlnosti a milosrdenství.

Přístup katolictví k obsahu Písma, kterému říkáme Zjevení, není tedy tzv. konsensuální, tj, neřídí se tím, že se na něm shodne většina. Není ani tzv. korelační, tedy se neřídí tím, jaký mám k pravdě vztah. Není ani čistě pragmatický, protože se neřídí tím, co slouží k momentálnímu užitku. Neřídí se tím, co je v danou chvíli moderní.

Přístup katolické víry by měl být jednak adekvační, tzn. takový, ve kterém se rozumové poznání shoduje se skutečností. Po druhé by měl být analytický, to znamená, že závěry naší víry, uchopené osvíceným rozumem, vycházejí z toho, co nám o sobě zjevuje Bůh.

Milosrdenství, požadované v dnešním evangeliu a předobrazené slitováním Davida nad králem Saulem, nás učí a vychovává, že se nedotýkáme toho, co nám daruje Hospodin, protože sami lidé nejsme schopni udržet si milosrdnou tvář ani postoj bez Boží pomoci. Je-li naše koncentrace upnuta na Krista a zjeveného Boha, zůstáváme milosrdní i spravedliví k bližním, pakliže saháme na nedotknutelnost toho, co nám nepřísluší, začínáme být zlí i mezi sebou navzájem. Abychom tedy podle Pavlových slov z dnešního druhého čtení, zůstali věrni a podobni tomu, který přichází z nebe, zříkáme se v sobě samých toho člověka, který přichází ze země. Opravdu odpustit totiž dovede pouze člověk, který žije z hlubokého vztahu ke Kristu.

Amen

P. Miloslav Paclík