Bratři a sestry,

scházíme se dnes v poslední den starého roku, kdy přicházíme my Křesťané tradičně Pánu Bohu poděkovat, ovšem naplněni obavami a spoustou otázek, a navíc s připomínkou dočasnosti tohoto pozemského světa, která se připomíná každého Silvestra, poslední den kalendářního roku.

Jako učedníci Kristovi pochopitelně hledáme posilu i zdroj díků v Betlémské radosti, která se nám zjevuje ve vtěleném Slově, tedy v Bohu, který přichází k člověku.

Ježíš nás zpravuje o tom, že Bůh mu dal, "aby měl život sám v sobě". To znamená, že Ježíš je a má život nepomíjející, je nesmrtelný tak jako Bůh. Dále Ježíš praví, že Bůh mu dal moc svůj život odevzdat a zase ho přijmou nazpět. Z těchto dvou řečí můžeme lépe pochopit větu prologu: "v něm byl život".

Je totiž sám světlem v tom smyslu, že osvěcuje druhé lidi a přináší jim zjevení, ale také je světlem coby pastýř ovcí: "Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mí světlo života".

Přebývání slova na světě nebude bez konfliktu. Tato věta předvídá pozdější popis konfliktu tohoto světa, v němž "světlo" bojuje s "temnotou". Tím se předpokládá, že svět je rozdělený na dva radikálně nepřátelské tábory: světlo nebo tma, pravda nebo lež, život nebo smrt. Dualismus světla a tmy se promítá také do světa lidí , do uspořádání času a prostoru.

Proto je tolik zapotřebí nepopírat Ježíše jako výlučného Mesiáše a Spasitele, držícího ve svých dětských a Betlémských ručkách všechnu naději a světlo, zdroj života i ochranu v nebezpečí, nabízející požehnání.

Evangelium pak nezačíná Ježíšovým lidským rodokmenem, ale prologem, který ukazuje odkud je Ježíš, ale i identitu těch, kdo jsou Ježíšovi. Jeho lidská existence je příbytkem a stanem Slova s velkým S, On je tím, kdo Byl na počátku, On je setkáním s tím, kdo je Bůh. V Ježíšově jménu bychom těžko hledali a přijímali intenzívněji nový původ, pro nás začínající na svatém křtu.

Protože jsme Kristovci, patříme k němu a jsme s ním spojeni a On nás spojuje s Trojjedinným Bohem, který nás nenechá napospas jistě ani temnotě, ani nepříteli.

Do právě končícího roku jste vy, moji milí vstupovali ještě s Vaším milým pastýřem, otcem Karlem, a já ještě se svým tatínkem, se kterým jsme se musel v průběhu roku rozloučit.

Mysleme na události, které utvářely a poznamenaly běh měsíců starého roku, a vzpomínejme v modlitbě zvláště na lidi v těžkých životních podmínkách, na ty kteří ztratili naději na smysl dalšího života, na lidi, kteří se stali obětí sobeckých zájmů, aniž by se jich kdokoliv ptal na jejich názor. Svěřme je všechny bohu, který jediný všechny věci může proměnit v dobro. Jemu svěřujme naše přání, aby byla každému přiznána důstojnost Božího dítěte. Děkujme za všechno Bohu, a lidem přejme dobro v té nejvyšší míře.

Amen

P. Miloslav Paclík