Bratři a sestry,

na pozvání víry, které obdrží každý od Ježíše Mesiáše, existují dva základní typy odpovědí. První je očekávaná odpověď víry, která obohacuje rozumové poznání, je však zároveň aktem svobodné vůle, stejně jako je víra konsekventním rozhodnutím a pozváním do vztahu člověk a Bůh.

Druhou, naprosto jasně možnou odpovědí setkání s živým Bohem, je ateismus, který encyklopedická literatura definuje jako odmítání Boha, náboženství a náboženských projevů. Asi nás nepřekvapí, že jsme ateismem obklopeni v dnešním postmoderním světě, co je však zarážející, že jedněmi z prvních ateistů partikulárního slova smyslu jsou ti, u kterých bychom to nečekali, Ježíšovi pokrevní příbuzní a známí, kteří ho znali od dětství. Pokřik přísloví: „lékaři uzdrav sám sebe“ je ironický. Vysvětluje ho apokryfní Tomášovo evangelium, když poukazuje, že žádný lékař nikdy neoperuje nikoho z vlastních. Jde tedy ze strany příbuzných Ježíše o projev nedůvěry.

Je až překvapivé, jak podobné námitky proti vztahu víry a lásky Ježíše Boha a člověka nacházíme u dnešních ateistů, stejně jako u těch, kteří za časů Ježíše z Nazaretu tvořili Jeho opozici. Ateismus tedy není ničím novým.

Pohoršení nad Ježíšem je tedy trvalý a konsekventní postoj Jeho příbuzných, kterým ho častují jako nového proroka, který začíná u vlastních, ale ti ho odmítají a vyhánějí od sebe pryč, toť jest vpravdě úděl proroka. Jakmile se „syn Josefův“ z Nazareta přirovná k Eliášovi a Elizeovi, a naznačí že je poslán i k pohanům, jako k Syřanům, anebo k vdově do Sarepty v zemi Sidonské, což byli pohané, židy to neskonale uráží a chtějí Ježíše zabít.

To je i průvodní jev dnešních ateistů, odmítají Ježíše, protože se ho bojí, zavazuje totiž ke vztahu, a to je pro někoho nepřijatelné. Lidé by si rádi přece život zařídili sami.

Hlásání víry ovšem není věcí lidskou, a není to věc statisticky podložených sympatií či antipatií k Církvi. V tradici náboženské totiž předáváme něco, co nám nepatří a není to naše, i když je to určeno pro nás. Víra tedy není o číslech statistiky, ale o vztahu. Proto na ni nerezignujeme, když nás je málo, ale proto skládáme účet z jejího hlásání až na konci života u posledního soudu, totiž u Toho, kdo nás posílá víru hlásat.

Nakonec víra není pouze o osobním postoji, nezastavuje se na něm. Jde o společenský Církevní rozměr víry, který vytváří celý řád vztahů a rámec celé civilizační kultury. Slovy proroka Jeremiáše je náboženská víra opevněným městem proti útoku nepřátel. Dnes to tak nevnímáme, protože nám je všemožně podsouvána překonanost náboženství, o které však rozumně uvažující člověk nemůže být přesvědčen. K víře se nedá nutit, ale také člověk ví, že lidé nejsou hloupí a přijdou na to, že bez náboženské víry se nedá plnohodnotně žít.

Amen

P. Miloslav Paclík