Bratři a sestry,

nejznámější a také jedno z nejkrásnějších Ježíšových podobenství, které tradice nazývá podobenstvím o marnotratném synu a otcové je spíše nazývají podobenstvím o milosrdném otci, nám staví Písmo svaté do dnešní neděle, a toto podobenství je natolik známé, že jistě dnes v kostelích zaznívá nesčíslně parafrází na toto téma.

Opravdu mnoho aspektů má příběh ztraceného syna a mne zaujalo dnes srovnání dvou momentů vyprávěného příběhu.

Syn si chce prostě užívat, odchází do daleké země, a to znamená předně vnitřní vzdálení se a přerušení životního způsobu otce. Dálka je rozdílná od toho, co je od otce vlastní a pravé, vystřídá bloudění v klamných jistotách nejistoty. Jde užívat života naplno, svobodně, na maximum, jak se domníval. V jazyce antické řečtiny znamená majetek totéž, co podstatu, a tu syn promarnil. Rozmařilým životem, kterým zradil otce, promrhal podstatu sebe sama a svého života. Víra od otce totiž nikdy není pouhou ideologií, o kterou by se šlo pohádat a pak na ni zapomenout, ale je to existenciální způsob života. Patří do něho vše pozemské: zrození, užívání, utrpení i umírání. Nikdy nejde jen o názor, ale o způsob života, který má smysl, pouze pokud se tradicí a výchovou nechá předat z otce na syna, z generace na generaci.

Protože pravá svoboda je naplněna pouze jako sdílená pro dobro druhých, proto člověk, který chápe svobodu pouze jako užívání si, žije ve sterilní lži. Obraz vepřů, nečistých zvířat pro židy, poukazuje na maximální odcizení sebe sama a zubožení člověka. Ten kdo se tedy stal naprosto nezávislý, svobodný od druhých, ve skutečnosti je politováníhodným otrokem.

Poněvadž syn žil daleko od pravdy své existence, žil daleko od sebe sama. V této fázi došlo k obratu smýšlení, jen si to ale musel uvědomit, až když nastal hlad.

Ono obrácení spočívá v tom, že to poznává a navrací se k otci. Ten příběh je o naší víře, tradiční, předané od rodičů, která nás nebaví a vnímáme ji jako neživotnou, a to je druhý aspekt dnešního kázání. Ukazuje nejen na fyzický odchod syna z domu, ale spíš hodnotový rozchod svěřené generace s hodnotou předávanou tradicí, a to se týká i plošného odmítání tradiční víry, tedy dědictví otců, které tak bolestně zakoušíme v dnešní době. Zde můžeme klidně zakoušet i drama rozchodu s názory přátel, které kvůli tomu ztrácíme. Jde o to, že člověk-syn nachází sám v sobě i cestu k návratu k otci, a také o to, že předání tradičního způsobu života z víry je jednou z nejhlubších potřeb člověka, zde symbolizovaným přáním otce.

Amen

P. Miloslav Paclík