Bratři a sestry,

Boží Slovo Neděle Božího Milosrdenství, tedy neděle druhé po Velikonocích doslova rezonuje nejdůležitější událostí v životě všech křesťanů. Každé ze tří čtení se jí dotýká svým způsobem, aby nám, posluchačům a čtenářům Písma navodila nejdůležitější otázku v životě křesťana: co je vlastně podstatou Křesťanství a katolického náboženství?

Jsou to dvě základní dogmatické Pravdy, na kterých stojí víra všech Křesťanů, totiž, že Kristus, Boží Syn umřel za naše hříchy, ve shodě s Písmem, a že stejný Kristus vstal z mrtvých ve shodě s Písmem.

Boží Milosrdenství totiž není něco zvláště přislíbeného sestře Faustyně Kowalské v Krakově, ale je to ovoce událostí, které se staly o prvních, autentických Velikonocích v Jeruzalémě.

Představitelé židovstva tam totiž odsoudili Ježíše Nazaretského a předali Pilátovi Pontskému, aby Ho popravil. Všichni z toho byli smutní, protože věřili, že je to nejen velký prorok, ale dokonce Mesiáš. A na Jeho smrt se dívalo mnoho lidí, kdy jeden z vojáků probodl kopím Jeho bok. Víme, že i Josef z Arimatie položil mrtvé tělo Mistra do hrobu.

Některé ženy však po uložení mrtvého Ježíše do hrobu zažily něco neobvyklého. Šly mu totiž poskytnout poslední službu ke hrobu a nabalzamovat Jeho tělo, to však nenašly. Jen prázdný hrob, který se ale dá vysvětlit i jinak, než Zmrtvýchvstáním.

Avšak prázdný hrob, ve spojení s Christofaniemi Paschálními, se nedá vysvětlit uspokojivě a bezezbytku jinak, nežli že Ten, kterého všichni viděli umírat, zase žije.

Jeho zmrtvýchvstání a ukazování se učedníkům má ale svá pravidla, která dodávají Jeho novému životu ještě větší důvěryhodnosti. Mají svou hierarchii, založenou k důležitému předávání Tradice víry dalším generacím učedníků, až na konec světa.

Vítězný Kristus neposkytuje důkazy o zmrtvýchvstání exaktní a empirické, ale metafyzické a teologické. Pokud je však Zmrtvýchvstání Krista pravdivé, dochází k věrohodnému naplnění nejen starozákonních proroctví, ale i proroctví samotného Krista o sobě samém. Pokud je to pravda, pak má smysl nejen chodit do kostela, ale i zachovávat katolickou víru a morálku, dnes tak hloupě a nerozvážně napadanou.

V evangeliu tedy slyšíme o jedné z takových Paschálních Christofanií. Byla ve večeřadle, a byla také ve strachu, jako to první večeřadlo, před Ježíšovou smrtí. Jen na konci toho dnešního setkání není smutek jako na Zelený čtvrtek, ale radost a pokoj. Pán se zjevuje apoštolům a Tomášovi v oslaveném těle, což je znak Christofanie. Slova, která pak použije při jednání s apoštolem Tomášem a po něm, se dají vyložit jako biblické místo oficiálního ustanovení Svátosti Smíření v Písmě svatém a pověření odpouštět hříchy, které je darem Velikonočního Krista. Církev pak nejčastěji uděluje svátosti zejména o Velikonocích.

Amen

P. Miloslav Paclík