Bratři a sestry,

na rozdíl od empiricky a historicky doložitelného faktu Kristovy smrti, na kterém se shodují nejen Křesťané, ale i antičtí a starověcí židovští autoři, je Ježíšovo Zmrtvýchvstání zvláštní tím, že přesahuje hranice empirické a historické průkaznosti. Je to samo z podstaty proto, že i Zmrtvýchvstání přesahuje hranice smrti a tohoto světa, protože nad smrtí vítězí a otevírá perspektivu života nového a jiného.

Jedním z nejpádnějších argumentů však není jakýkoli exaktně změřitelný fakt, ale dvě události, přesvědčivé svou věrohodností, jednoznačně a nevratně potvrzují pravdivost i věrohodnost toho, co se stalo v Jeruzalémě o Velikonocích a bezprostředně po nich. Dvěma důkazy tak jsou skutečnost prázdného hrobu jako symbolu, a hlavně skutečnost Paschálních Christofanií, tedy zjevování se Zmrtvýchvstalého prvním svědkům.

Víme, že sám fakt prázdného hrobu lze vysvětlit i jinak, ale fakt prázdného hrobu ve spojení s Christofaniemi je nezvratným a konečným důkazem a důvodem věřit, že Kristus, který vpravdě umřel, zase žije. Dnes máme před sebou jednu z Christofanií, řekněme jednu z nejdůležitějších, pojďme se na ni podívat.

Nelze ji doložit exaktně, proto se učíme dívat se víc na její teologický obsah, který je pro nás podstatný. Ten nám říká a učí nás, že zde, o autentických Velikonocích v Galilei vzniká to, čemu se říká Tradice víry a rodí se společenství, kterému se říká Církev. Zmrtvýchvstalý totiž po své smrti Sám stanovil hierarchii svědků, z nichž nám dnešní evangelium staví na první místo svatého Petra, obdařeného Duchem svatým a odvahou, hlásat právě toto Zmrtvýchvstání.

Dnešnímu světu a od Církve se odklánějící společnosti jasně sděluje, že právě hierarchická Církev od posledního kaplana až po papeže je darem Velikonočního Krista, a kdo ji odmítá, odmítá Křesťanství v jeho nejautentičtější podobě, která je spojena s podstatou veškerého pokoje a řádu. Kdo tedy soudí hierarchickou Církev a chce ji předělávat na Církev moderní, modernistickou a liberální, staví se neprávem jako soudce Toho, který smrt odsoudil a bude soudit živé i mrtvé a Jehož království bude bez konce.

Slovo Tradice pak někteří modernisté a škůdci víry dnešní doby zneužili pro označení něčeho, co je zastaralé a zkostnatělé. Právě Boží Slovo dnešního Písma dokazuje, že v případě Tradice se jedná o epicentrum života.

Na začátku totiž stojí role svědků, obdařených statečností Ducha svatého v hlásání. Tato řada autentických svědků má svou hierarchii a stojí u zdroje Církevní Tradice víry. To znamená, že Tradice je samým Kristem vyvýšena jako nejautentičtější nástroj předávání toho, co se stalo, stále dalším generacím, a to z ustanovení samého Beránka. Kdo se tedy vysmívá víře, předané rodiči, anebo ji zlehčuje, odmítá právě něco, co je nejvlastněji spojeno s darem víry pro každého. Je to nejhrubší stupidita toho, kdo pohrdá tradičním předáváním víry, jehož odmítání způsobilo ateismus téměř celé dnešní mladé generace. Odmítání živé Tradice Církve znamená odmítání Velikonočního Krista, i celé víry. Amen. P. Miloslav Paclík